Příspěvek
od Lubomir Koutny » 23 kvě 2014 08:10
Ano, ani nám starším neškodí zopakovat si základy aerodynamiky. Jen málo našich modelářů, ale i pilotů si uvědomuje, že delší stabilní let modelu (nebo i skutečného letounu s volnou výškovkou - bez zásahu pilota) je možný pouze v oblasti pod bodem optimální jemnosti. Drtivá většina pilotů na Medlánkách na dotaz, co bude větroň dál dělat při ustáleném letu na minimálním opadání, když pilot na delší dobu pustí řízení odpověděla, že poletí dále na minimálním opadání. Ale to není pravda, ten větroň bude dále zpomalovat a zvětšovat úhel náběhu do té doby, než dojde k přetažení a pádu !
Dovolím si přirovnání s ekonomikou. Podle všeználka Klause veškeré turbulence vždy vyřeší neviditelná ruka trhu. Ano, ale to jen platí pro zdravou ekonomiku pohybující se ve stabilní oblasti (jako v aerodynamice pod bodem optimální jemnosti, tam si to letoun také sám vyrovná). Pokud však banky příliš riskují a nemají potřebné rezervy, pak jsou v nestabilní oblasti (u letounu stačí potlačit knip a zmenšit úhel náběhu, nebo přidat plyn). V ekonomice je také nutné účinně zasáhnout pomocí investic, přílišné úspory vedou ke kolapsu ! Topolánkovo řešení, nechat trh aby si to sám vyřešil se blíží situaci v letounu, kdy pilot je blbec, neumí situaci řešit a pustí knipl, má li letoun dostatek výšky, pak po pádu zvýší rychlost a může sám pád vybrat - ovšem za cenu velké ztráty výšky, pokud tu výšku nemá, pak následuje katastrofa !
Po dlouhou dobu byla pro modeláře Biblí publikovaná aerodynamická měření Smitzeho. Jenže ta měření z té doby byla při poměrně vysokých Re, která byla možná snad dosáhnout jen u velkých větroňů (tehdy dle FAI 3,5 m). Další vadou na kráse byl fakt, že aerodynamický tunel byl hlučný, co ovlivňovalo mezní vrstvu a tím i naměřené hodnoty. V neposlední řadě pak pro běžnou modelařinu se jednalo o zcela jiný povrch křídla - vyleštěný tvrdý povrch.
Daleko blíže k modelářské praxi měly pak profily vyvinuté Benedekem, který je testoval na kluzácích v hale - jednalo se tedy o křídla zhotovená běžnou modelářskou technologií a vše v reálných podmínkách. Benedek však nepublikoval žádné poláry, ani dost dobře nemohl (při měření by získal jen pár bodů v blízkosti optimální jemnosti), on však uděla pro modelařinu mnohem více - nabídnul velmi vhodné profily. Dokonce si dovolím říci, že jeho B 6356b je asi vůbec nejlepším profilem pro gumáky.
Na práci Benedeka pak navázaly naše aerodynamická měření různých profilů, při nízkých Re, prováděná na kluzácích v hale. V první etapě se jednalo o křídla o rozpětí 350 mm (vhodné pro M-oř), ve druhé o rozpětí 750 mm (vhodné pro P-30, Cupe ď Hiver, dvacetinky a jiné minimakety). Měřila se doba letu a ulétnutá vzdálenost ze stejné výšky vždy při několika různých seřízeních. Výsledkem byly údaje o klouzavosti, opadání, získaly se Cx a Cy a tak i zpravidla 4 body na dynamické poláře. Protože výška startu nebyla velká, tak i při seřízení nad optimální jemností většinou ještě nedocházelo k přetažení a pádu. Navíc se již začala projevovat blízkost země (proto také měření ze dvou různých výšek)... Více viz samostatný článek.
A nyní k počátku naší diskuze. Měření potvrdila, že při nízkých Re (kolem 10 000) opravdu příliš nezáleží na tvaru profilu, pokud tento je velmi štíhlý. Takže velmi dobře se chovaly profily blízské B 6356b, ale stejně dobře 5% Clark Y, nebo dokonce 5% autostabilní profil. Tolik tedy k problému, jaký by měl být profil na konci křídla u dvacetinky Ta-152H.
Naposledy upravil(a)
Lubomir Koutny dne 23 kvě 2014 20:42, celkem upraveno 1 x.
. Předem upozorňuji že se to budu snažit podat ve zjednodušené formě O:-).
