Josefovské létání, 2007, Děčín

Leteckomodelářský klub Děčín a Dům dětí a mládeže Březiny uspořádal v sobotu 17.března 2007 před svátkem sv. Josefa (mistra tesaře, který se neutnul) již 19. ročník modelářské soutěže JOSEFOVSKÉ LÉTÁNÍ 2007. Soutěžilo se v kategoriích F1N, A6, P3, Satori, Living Room Stick a M-Oř (F4F). V Indoor kategoriích, co si tak pamatuji, exceloval Josef Kubeš, který nás zarmoutil tím, že nenasadil též oříšek. Ani Zdeněk Cinert nelétal, bodoval totiž staticky. Rozměry haly (25m x 16 m, výška 15m) sice slibují dobré letové časy, ale 15m využije pouze modelář dlící v náručí Fortuny, neboť v prostoru krovu to již není Free Flight, ale proplouvání mezi závěsy osvětlení, čekají výztuhy, vzpěry, římsy...

Minimaketáři patří k utlačované menšině a musí celý den koukat, jak se pomalinku hýbou vzduchem různé vlnivé papírky a igelítky, u nichž tušíme indoor kvalitu - létá to všechno přes pět minut a je to dost nuda, ale pánové s dlouhými pruty jsou na rybolovu - a musí mít na to klid.

"Orieškári na scénu!" Ano, půl hoďky skutečně bohatě stačí na to, abychom ve spěchu roztrhali každý své tři oříšky (dva soutěžní a jeden náhradní) na cucky prasklými svazky (obr.1). Někomu se přesto podaří nějaký ten svazek do éra narvat a už to tříská vo podlahu..., "jak to, dyk to tak krásně lítalo!...", "mal som to zoštelované..." Kapitán slovenského týmu Adam Jeník nemá štěstí (obr.2,3). Jeho šampión z minulé soutěže Fairchild, opravený po střetu s rotorem vrtulníku v hale na Kladně, nechce "naskočit" a jeho nádherný nový stříbrný De Havilland Puss Moth letí stabilně, ale ani v hale plné stoupavých proudů ne a ne nahoru. Se vteřiňákem pracuje kapitán tak rychle, že kapky létají vzduchem; většina ostatních letounů u jeho stolku má na to vzpomínku. (obr.4) Viktor Lukáč je radikálnější a nelétající oříšky rovnou rozšlape: "Nelieta, iba miesto mi zaberá v izbe!"

A šup na statiku (obr.5,6,7). Nejobdivovanějším letounem se stala neokoukaná S.E.5 Roberta Pajase (obr.8), potažená křídovaným StarSpanem (viz článek o křídování potahu), kterou bodovači viděli pěkně létat při přípravě. V piperech a jejich verzích byl trochu hokej (obr.9), neboť tato soutěž byla i neoficiálním Piper-Contestem, který vyhlásil Adam na podzim 2006 U Venouše i po netu. Bylo by jich i více, někteří však nedostavěli, nestavěli, nebo se nedostavili; navíc Adam svého Pipera L-18 poslal před měsícem pro změnu do rotoru jakéhosi blériota (Kladno - druhé dějství). I tak tam bylo pět piperů a jeden Taylor Cub. Viktor Lukáč stavěl hned čtyři najednou a dva z toho dovezl (obr.10). Bodování je příjemná pauza, kdy modeláři mohli nakupovat váhy, natáčedla a gumy.

Jiří Kalina naladil svého prastarého ultralehkého pipera (4g) na osmimetrovou halu, ale letový čas tím utrpěl. (Na podzim tu předváděl přitom velmi dlouhé lety v podkroví.) Přesto letěl asi nejklidnějším a velmi realistickým letem. Je zajímavé, že Kalina nesází ani na velkou vrtuli, ani na rozteč závěsů, dokonce ani na délku svazku; na otázku jak je možné, že natočí do 30-ti centimetrového svazku 1800 a nepraskne to, odpověděl: "Taky se divim." Podobně ladně se nesl vzduchem i Formánkův Nieuport (obr.11).

Obr.6	Obr.7	Obr.8

Letov Š-3 vzlétl velmi vysoko hned po startu (indoor-specialisté vysvětlili, že je to termika od lustrů) a zavěsil se parádně na lampu ve výši snad jedenácti metrů. Několik pokusů, pak byl tento prastarý klasický stick&tissue oříšek (no samý kondenzák, tradiční stavba) pod omšelým pseudorenesančním stropem nádraží Rakouské severozápadní dráhy na hodně starém stínidle lampy plné pavučin probodnut dokonalou supermoderní ultralehkou karbonovou stírovací tyčí během páru sekund. Je tam dodnes. Viktor Lukáč vyslal své "minutové" pipery pod krov. Jeden z nich létal přes 70s i přes překážky, byl to snad nejúžasnější let setkání, není však zcela jasné, zda byl započítán. Pajasův stříbrný Piper L-4 si vysloužil potlesk úvodním přemetem, který vybral pár centimetrů nad zemí a pokračoval v letu - nic moc čas, asi třičtvrtě minuty. S.E.5 všechny tři soutěžní lety krutě zápasila o místo v krovu. Jeden z letů se jí podařilo udržet se po střetu 4 metry nad podlahou a bylo z toho alespoň 51s, což nakonec stačilo na vítězství. Druhý Formánek, třetí Lukáč.

Obr.9	Obr.10	Obr.11

Doznění dojmů a poté loučení dostalo prostor v budovním baru u jednoho lavhového.

Text: Rober Pajas a Adam Jeník Foto: Adam Jeník