Memoriál Rudolfa Drnce 2013, Brno-Medlánky 8.9.2013

Již několik dní před vlastní soutěží bylo možné z příspěvků na diskuzním fóru předpokládat, že to s letošní účastí na této tradiční podzimní soutěži nebude valné - většina mimobrněnských minimaketářů avizovala neúčast. To rozhodně nebylo nic co by mohlo potěšit pořadatele Tomáše Heinla (a to nejen proto, že od letoška je Aeroklubem Medlánky vybírán poplatek za použití letištní plochy), navíc i předpověď počasí nevypadala moc příznivě. Ale co se dalo dělat, případná změna termínu na poslední chvíli by s největší pravděpodobností některým dalším modelářům znemožnila se zúčastnit a tak bylo třeba se smířit s tím, že to bude takové jaké to bude.

Nakonec se v nedělním dopoledni sešlo dvanáct minimaketářů, z toho čtyři žáci, se sedmnácti modely, což zase není až tak málo. Zato už od rána bylo jasné že předpovídaný vítr bude soutěžící trápit nejen svou silou, ale k tomu i nepříjemným jihovýchodním směrem přes blízké kopce, za nimiž pak vzniká silná turbulence. Po deváté hodině se do práce pustili bodovači statiky Antonín Alfery a Pavel Stráník. V tu dobu, za ještě celkem přijatelné rychlosti sílícího větru, proběhlo fly-off hydroplánů ze Schneiderova poháru, kterého se zúčastili Antonín Křižka s dvouplošným Sopwith Tabloidem, Jiří Doležel s dvoumotorovou Savoiou S.65 a Lubomír Koutný s Borelem hydro 1913. V uvedeném pořadí pak stanuli na stupních vítězů. Nebývá zvykem aby na podzimních soutěžích byly k vidění v hojném počtu nějaké novinky a letošní Drnec nebyl výjimkou: novinky byly dvě, RYAN VZ-3RY Vertiplane - dvoumotorový netradiční konvertoplán Vladimíra Alferyho a plovákový Morane hydro 1913 Rolanda Garrose z dílny Lubomíra Koutného. I když ve skutečnosti byla k vidění ještě jedna novinka - Morane-Saulnier A-1 Antonína Alferyho. Ta však byla představena jen nesoutěžně (Tonda jako bodovač nesoutěžil, aby se vyhnul střetu zájmů). Po 11 hod, takřka přesně podle itineráře, bylo dokončeno statické hodnocení předložených modelů a kolona vozidel se přesunula přes celé letiště na vytyčené startoviště.

První soutěžní let, jako už tradičně, uskutečnil Lubomír Koutný s dvacetinkou Nakajima Ki-84 Hajate. Model zalétaný do klidu se svazkem natočeným tak, že za příznivějších podmínek by lehce uletěl maximum, pěkně odstartoval z desky a po vlažném stoupání do slušné, ne však dostatečné, výšky se stal hříčkou turbulentních větrných poryvů které model nasměrovaly do pravé zatáčky, následně otočily na záda a ten pak skončil po necelé půlminutě letu na zemi. Podobný průběh pak měla i řada dalších soutěžních letů, obvykle se lišily jen intenzitou akrobatických obratů způsobených turbulencí. Délka většiny letů dosáhla tak tak půlminuty. S větrem si nejlépe poradil Vlastík Šimek s modelem De Havilland DH.80 Puss Moth - přestabilizovaným hornoplošníkem kategorie BV-min. Model je poplatný době vzniku plánku a dnes se o něm dá jako o minimaketě mluvit jen stěží (přece jen požadavky na maketovost jsou dnes již někde jinde i když je model pěkně a čistě postavený), do soutěže M-min byl přihlášen aby posílil prořídlé řady soutěžních strojů a i přes velmi nízké statické hodnocení se právě díky letovým výsledkům umístil uprostřed startovního pole. Dalším modelem který měl ambice větru úspěšně vzdorovat byl Moynet Jupiter Tomáše Heinla. Díky koncepci pohonu tažná - tlačná vrtule, předváděl razantní stoupání, bohužel dosaženou výšku nebyl schopen udržet. To byl ostatně problém převážné většiny soutěžících minimaket (respektive jejich majitelů), které byly možná dobře zalétané a připravené na bezvětrné podvečerní polétání, s extrémním povětřím této soutěže si však poradit nedokázaly. Panující podmínky vyžadovaly osadit model silnějším svazkem, dovážit a změnit seřízení tak, aby minimaketa strmým stoupáním prorazila několik desítek metrů turbulence a v dostatečné výšce pak měla naději se potkat s nějakou tou termikou. A že se stoupavé proudy i v tomto větru vyskytovaly může potvrdit Jirka Doležel, který v jednom ze vzácných okamžiků relativního klidu poslal po vzletu se země své Aichi M6A1 Nanzan do termiky a v té se udržel přes minutu. Totéž předvedl i v kategorii BV-min s modelem Boulton-Paul Defiant a výsledkem byl let napříč celým medláneckým letištěm s dobou letu ještě o poznání delší než u Nanzana. S Nanzanem to však při letu z ruky již zopakovat nedokázal, větrný poryv strhl model doprava a ten se poškodil o jedno ze zaparkovaných vozidel. Slušné stabilní lety předváděl i Petr Kolář se svou Dewoitine D.520. Že to Petr ve větru umí dokázal už vloni na soutěži v Trnávce a na letošním Drncovi vybojoval vítězství. Trochu překvapivě jako druhý skončil Antonín Křižka v modelem Avia BH-1 Exp, do kterého by jen málokdo řekl že dokáže tak dobře létat ve větru a turbulenci. Naprosto logicky jsme neviděli soutěžní let žádného z plovákových modelů Sopwith Tabloid Antonína Křižky, Morane hydro 1913 Lubomíra Koutného ani Savoia Marchetti S.65 Jirky Doležela - přece jen tyto minimakety nemají takový přebytek výkonu aby mohly vzdorovat větru a hrozilo by velké nebezpečí poškození, to jsou opravdu modely určené do bezvětří a stabilního povětří.

Letošní ročník Memoriálu Rudolfa Drnce byl ukončen podle plánu o půl čtvrté vyhlášením výsledků a vyhodnocením nejlepších soutěžících v kategorii seniorů a žáků. Ceny, kterých bylo dost pro více než pro obligátní tři nejlepší, předal ředitel soutěže Tomáš Heinl a to už byl opravdu úplný závěr soutěže. Při vší smůle s počasím bylo potěšitelné, že kromě Nanzana Jirky Doležela nedošlo k žádným dalším poškozením a ztrátám, za což lze děkovat jednak dostatečně vysoké a husté trávě a pak i velikosti medláneckého letiště ve směru vanoucího větru.